Líčení


Krásné práce žáků 9. třídy

 

V hodinách slohu měli žáci 9. třídy za úkol napsat líčení. Líčení je obtížným slohovým útvarem, při jehož psaní se z každého žáka na chviličku musí stát básník, který svými pozornými smysly sleduje vše, co je kolem něj. Někteří z našich mladých tvůrců vzpomínali na zážitky z prázdnin, jiní psali o místě, které by chtěli poznat, někteří sledovali proměny počasí… Jejich výsledné práce jsou velmi zdařilé. Posuďte sami.

 

Pobřeží – Ladislav Čech

Pomalu přicházím po jemně rozpáleném písku, který mi šumí pod nohama jako zvuk cikády. Vidím směs písku a drobných kamínků, jak se vesele sluní pod palbou odpoledních slunečních paprsků.

Najednou uvidím, jak cosi utíká přes malé písečné duny, vytvořené slabým větříkem, který přichází od horizontu. Zaostřím zrak a poznám, že je to krab. Malé zvíře, které se vyznačuje hlavně dobrou výzbrojí do bitev s ostatními korýši. Jakmile se ale k němu přiblížím, tak dá můj malý obrněný kamarád nohy na ramena a běží, co mu nohy stačí, za nedalekou košatou palmu, která svým obrovským rozpětím působí jako slunečník.

Čím víc se blížím k moři, tím víc a víc slyším šepot vln dopadajících na písečné pobřeží. Neodolám a vydám se prozkoumat podmořský svět. Sotva se dotknu slané mořské vody, tak pocítím obrovskou úlevu. Nasadím si potápěčské brýle a ponořím se pod hladinu. Nemůžu uvěřit svým očím, otevřel se mi překrásný pestře barevný vodní svět. Náhle uvidím hejno delfínů, jak proplouvá kolem mořského korábu – želvy a něco si štěbetají… asi mluví o tom, že o 200 metrů severovýchodně narostly velké šťavnaté mořské chaluhy. Vylézám z moře s úsměvem ve tváři.

Podívám se na ten tikající stroj, který nám říká,že se Země opět dostane do fáze, kdy se jí už sluneční paprsky nedotknou a nastane tma. Omlouvám se tedy panu Krabovi, písku a podmořskému světu za vyrušení a s hřejivým pocitem v srdci odcházím z tohoto nádherného místa.

 
 

Tajemství lesa – Nikol Malcharová

 
Ve středu krásného a hlubokého lesa odpočívá svým tichým spánkem prazvláštní palouček. Většina lidí ho nevidí, protože nedokáže vnímat tajemství lesa. Podíváte-li se ale pozorně, spatříte nádherný obraz…

Uprostřed paloučku se pne vodopád, který svým zpěvem přináší na mýtinu všechny písně a příběhy z celého okolí a vypráví je nedočkavému lesu. Stromy je pak roznáší dál a dál… I tráva se v rytmech písní pohybuje. Lehám si do ní a poslouchám. Žádný zvuk mi nezůstává utajen. Zavřu oči. Slyším zpěvy ptáků, šumění potůčku, šustění spadlého listí, cítím všechny vůně lesa… ale nejen to. Slyším, jak se jelen přišel napít ze studánky pod vodopádem a našlapuje tak, aby nenarušil okolní ticho. Ve stromech hravě poskakuje veverka, rybky vyskakují z potůčku a ladně dopadají na hladinu. Otevřu omámeně oči a všimnu se, že se stmívá.

Nechce se mi odejít, ale odolám pokušení zde zůstat a opatrnými kroky odcházím z této oázy klidu. Ještě jednou, naposledy se ohlédnu přes rameno než místo opustím.

 

 

 

Ostrov – Kateřina Slivčáková

 
Pozvolna kráčím po ostrově, který je ze všech stran obklopený mořem. Cítím vůni mořského vánku, který mi jemně vane do tváří. Přešlapuji po rozehřátém písku a sbírám malé mušličky, které moře právě vyplavilo na břeh. Obdivuji okouzlující okolí, v nedaleké oáze jsou květiny, které září ve všech barvách. Některé výrazně voní. Vracím se k moři a opět slyším šumění mořských vln, jak narážejí do břehů a písek stahují do moře.

Po chvíli jsem průzračné vodě neodolala a rozhodla jsem se zaplavat si ve vlnách. Chladná voda mě příjemně osvěžila. Plavala jsem hlouběji do moře, spatřila jsem pod sebou celé hejno různě zbarvených malých i velkých rybiček.

Po pár minutách se sluníčko schovalo za hrozivé dešťové mraky, které se objevily z ničeho nic. Začal foukat chladný vítr, moře se rozbouřilo a vlny, které byly zpočátku tak klidné, změnily svou tvář. Nabíraly sílu. Rychle jsem plavala ke břehu…Bouře na moři– krásné, ale děsivé přírodní divadlo, vypadá lépe ze břehu.

 

Skrytá krása – Jiří Dudáš

 
Znám jedno místo, na které bych se moc rád podíval. Určitě existuje. Cítil bych se na něm jako bych byl mimo čas a prostor. Pryč od všeho trápení a všeho zlého, co člověka může potkat.Bylo by to místo, kam bych chodil přemýšlet a vyčistit si hlavu.

Je to uprostřed lesa. Na tomto místě zpívají malé vodopády poseté kameny a listím volně plujícím po hladině. Čím je voda rychlejší, tím víc se listí mezi sebou bije a válčí tak, jako už tisíce let… tento boj nikdy neustane. Proud vody rychlý jako závodní auto, které spěchá k cíli, se žene do dáli a potkává na své cestě velké balvany a kameny. Voda se ale jen tak nedá. Přeskakuje je, obchází je, odráží se od nich a přeskakuje je. Na slunci balvany záři jako by šlo o kusy zlata. Jen natáhnout ruku a vzít ho do ruky. Sotva se slunce schová, balvany odhalí svou pravou podstatu a ztratí svůj lesk. Zavřu oči a když je znovu otevřu, zlato je opět všude kolem.

Toto místo bych moc rád našel.

 

Krásy lesa – Radek Svoboda

 
Jedno české přísloví praví: „Divoké husy na odletu – konec babímu létu.“ Babí léto je typické pro zářijové a z části i říjnové počasí. Všude kolem nás volně poletují pavučinová vlákna a na nich pavouci, kteří na přelomu léta a podzimu hledají zimní úkryt. Babí léto je o kráse, ale o té poslední… takové labutí písni jednoho roku.

Je ještě teplé a sluncem zalité odpoledne. Byla by škoda zůstat doma a nechat si tak ujít scenérii lesa, připomínající divadelní kulisy, i jeho osobitou vůni. Podzim si doslova hraje s barvami listů stromů. Můžeme zde vidět celou škálu barev od žluté přes zlatou, oranžovou, až po karmínově červenou. Žlutá nám připomíná písek na poušti, zlatá dozrávající lány obilí, oranžová západ slunce a karmínová dozrávající hrozny na vinici. Stromy sice zůstanou holé, ale pod nimi zůstane nádherná závěj spadaného listí. Holé větve dávají možnost vyniknout jehličí zelenému jako smaragd. Cítím pryskyřici, a to mi evokuje vůni Vánoc.

Podzim předává pomyslný štafetový kolík paní Zimě. K ní neodmyslitelně patří sněhové vločky, rampouchy, závěje sněhu a mráz, který umí zdobit okna tak, jako by byla potažena krajkou. Ale i v tomto období zůstane náš les krásný. Bude ale krásný jinak, než tomu bylo na podzim.

 
 

Louka – Aneta Kozelská

 
Pomalu a tiše se bosá procházím po rozkvetlé louce. Orosená a hustá tráva se třpytí ve svitu ranního slunce jako posypaná diamanty. Je příjemný pocit, kdy se můžu po ní projít, lehce mě šimrá po nohou. Když se rozhlédnu kolem sebe, vidím košaté stromy a pestře zbarvené rozkvetlé květiny. V bláhovém tichu, které se rozléhá po celé louce, slyším uklidňující šumění nedalekého potůčku.

Všude kolem jsou rozkvetlé květiny, na které se slétávají včelky a sbírají pracně pyl. A ta líbezná vůně kytek mě láká, abych si jich pár nasbírala. Sluneční paprsky příjemně hřejí a obloha je jako vymetená. Podél potůčku se zdržovaly malé kamínky, které si tam jen tak polehávaly. Voda byla křišťálově čistá, její třpyt mi blýskal do očí.

Najednou se na obloze začaly slétávat velké dešťové mraky. Vypadaly hrozivě. Zakryly zářící paprsky slunce a pokryly celou louku tmou. Po chvíli začaly z mraků padat velké dešťové kapky. Přibývalo jich čím dál více. Vzduch se najednou ochladil a krásně rozkvetlé kvítí se začalo zavírat. Vzala jsem kytici květin a dala se na cestu domů.

 

 

Zima – Hana Hlucháňová   

 
Je podzimní noc a já se procházím po spadaném listí, které mi šustí pod chodidly. Stromy jsou holé až na pár lístků, které jim nemilosrdný vítr zanechal. Fouká chladný a silný vítr a já už cítím, že přichází zima. Vědí to i zvířata, která si dělají zimní zásoby, protože vědí, jak je zima krutá a mrazivá.

Sedím doma a piji horký čaj, který mi zahřívá ruce i žaludek. Najednou vidím z okna padat první sněhové vločky. Odložím čaj a rychle si obléknu bundu. Běžím ven a do vlasů, na nos i dlaně mi padají sněhové vločky, rozpouštějí se mi v dlaních a příjemně mě chladí.

Druhý den je všechno pod sněhobílou pokrývkou. Když se procházím po čerstvě napadaném sněhu, cítím, jak se pode mnou sníh propadá a jak zanechávám stopy. Když se celá promrzlá vracím domů, rychle si obléknu suché věci a jsem ráda, že zima je jen za okny.

Po dlouhých měsících se všechen sníh mění ve vodu a vsakuje s hluboko do země. Z jindy sypké hlíny se stává mazlavé bláto, které se dožaduje pozornosti tím, že se mi lepí na právě umyté boty. Vidím, jak se všechno probouzí. Už je ve vzduchu cítit vůně teplého jara, I když jsem ráda, že je jaro, zase se těším na příští zimu, až budu stavět sněhuláky a brodit se v ledovém sněhu.